Kdysi dávno v kraji MeziHradí na pokraji lesa mezi hrady Karlštejn a Křivoklát vyrostla malebná vesnička. A v této vesničce spokojeně žil se svými rodiči malý chlapec. Čím byl tak výjimečný? Stále se usmíval. Nikdo ho nikdy neviděl se mračit nebo plakat. Kudy šel, tudy jej provázel smích a radost. A tak mu maminka s tatínkem dali jméno Radovan. Jak šel čas, z Radovana se stal urostlý, chytrý mladík.

Jednoho dne do vesničky zavítala skupinka osadníků ze sousední vsi. Slyšeli o Radovanově výjimečné schopnosti rozdávat radost a přišli jej požádat o laskavost. A to, aby zbavil jejich vesnici prokletí. Kdysi dávno byla vesnice plná radovánek a veselí. A protože do svých oslav a her opomněli osadníci pozvat i místní čarodějku, z touhy po pomstně uvalila čarodějka na celou vesnici kletbu - hluboký smutek: „Již nikdy vaše srdce nezahřeje štěstí a radost.“

Radovan neváhal. Cítil, že toto je jeho posláním a tím i povinností. Celá vesnice se podílela na Radovanově výpravě. Jedni mu věnovali koně, místní kovář mu vykoval meč a štít, švadleny ušily slavnostní šat. Když se nově oděný Radovan vyhoupl na koně, vypadal vskutku jako rytíř. Se skupinkou návštěvníků se vydal na výpravu do jejich osady. Svedl nelítostný boj s čarodějkou, jejíž kletba sužovala vesnici. Čarodějka byla poražena a vesnicí se zase ozýval radostný smích.

O Radovanově dobrém skutku a nevídané odvaze se dozvěděl samotný král celého kraje MeziHradí. Pozval si jej na svůj hrad a Radovana pasoval na rytíře. Radovan svému králi složil slib věrnosti a statečnosti a zhostil se úkolu strážce radosti v kraji MeziHradí. Od té chvíle mu nikdo neřekl jinak než rytíř Hradovan.